Památníky jsou pozoruhodné mimo jiné tím, jak důležitý je pro jejich úspěch samotný proces vzniku. V ONplan jsme připravili rešerši několika zahraničních památníků, které byly navrženy v poslední době. Pozornost věnujeme mimo jiné právě tomu, jak památníky vznikaly. Kromě shromážděných fotografií a základních údajů o každém památníku jsme například zjišťovali, zda návrh vzešel ze soutěže, případně jaké bylo složení soutěžní poroty.
Jednou z otázek provázejících stavbu památníků je, komu vlastně slouží? Památníky připomínají rodinám pamětníků a členům komunity historické události, ke které se památník vztahuje. Zároveň jsou významným příspěvkem k celospolečenské debatě. Památník proto musí promlouvat jak ke konkrétním lidem nebo komunitě, tak k celé společnosti.
Pro jednotlivce je památník příležitostí k zamyšlení nad vlastním příběhem a pomáhá formovat jejich identitu. Širší společnosti památník pomáhá otevírat kapitoly vlastní historie, rozvíjet a někdy i kultivovat související společenskou debatu.
Z dvojí funkce památníků vyplývají specifické nároky, jak by měl památník vznikat. V jádru celého procesu by měla být zastoupena komunita pozůstalých, ale zároveň by vznik památníku měl být veřejnou událostí. Vhodným formálním postupem je proto soutěž o návrh připravená s intenzivní účastí pozůstalých nebo jejich zástupců a dalších klíčových aktérů.
Soutěž může probíhat různě, v závislosti na konkrétních nárocích na projekt. Tato rešerše vznikla jako mezinárodní srovnání a je inspirací pro soutěž o návrh Památníku holokaustu Romů a Sintů v Čechách, který vznikne na místě takzvaného cikánského koncentračního tábora v Letech u Písku. Během přípravy rešerše vyplynulo několik klíčových témat, se kterými se během přípravy soutěže sami opakovaně setkáváme.
Jedno z takových témat je, jak zásadní může být pro úspěch projektu skutečnost, kteří aktéři se na jeho přípravě podílejí. To lze názorně doložit na projektu památníku obětem teroristického útoku Andrese Breivika „Rána v paměti“, který se nerealizoval v důsledku protestů místních obyvatel. Ti si stěžovali, že na ně v průběhu soutěže nebyl brán ohled a návrh nerespektuje jejich potřeby.
Velký dopad na výsledek soutěže má text soutěžního zadání. Jako příklad můžeme uvést berlínský památník evropským Židům. Finální návrh vzešel až z druhé architektonické soutěže, protože výsledek první soutěže odmítnul spolkový kancléř Helmut Kohl, a to pro nedostatek společenského konsenzu o vybraném návrhu. V reakci na rozsáhlou debatu, která následovala po neúspěchu první soutěže, obsahovalo zadání druhé soutěže ideový návrh památníku a přesnější specifikaci jeho účelu.
Budování širokého konsensu nad zadáním a způsobem vybrání autora návrhu je tak důležitým kritériem pro přijeté výsledného návrhu a následnou realizaci díla. Více informací o těchto zahraničních příkladech naleznete v přiložené publikaci.
